Exhortace papeže Františka Amoris Laetitia

Datum | 19.4.2016

Vstřícnost vůči lidem, kteří mají problémy v manželství, jiná rétorika, ale třeba i sebekritika církve je obsahem zveřejněné postsynodální exhortace papeže Františka Amoris laetitia (Radost lásky). „Je důležité, aby rozvedení lidé, kteří žijí v novém svazku, věděli, že jsou součástí církve, že nejsou exkomunikováni,“ píše se mimo jiné v dokumentu, který na tiskové konferenci představil kardinál Lorenzo Baldisseri, vídeňský arcibiskup Schönborn a italský manželský pár Mianových.

Exhortace (z latinského ex-hortatio – povzbuzení, vyzvání, vybídnutí) je rozdělena do devíti kapitol a kromě rozvodů a nových manželství se v něm papež dotkl i programů předmanželské přípravy, spirituality rodin, sexuality, výchovy dětí, antikoncepce, homosexuálů, sociálních podmínek rodin, eutanazie, trestu smrti či feminismu. Hlavním důrazem textu je výzva, aby církev doprovázela rodiny bez ohledu na to, v jaké situaci se ocitají a ukazovala tak na Boží bezpodmínečnou lásku.

Dokument znamená spíš změnu přístupu než pravidel, nemění se normy, ale zdůrazňuje osobní svědomí a jeho výchovu. Doporučuje rozlišování, doprovázení a naslouchání. Zklamáni z nového textu budou především ti, kteří od něj očekávali buď větší utužení norem, nebo radikální liberalizaci.

Nová exhortace s podtitulem O lásce v rodině se skládá se z 325 odstavců a má 391 poznámek pod čarou. Římský biskup v ní shrnuje výsledky debat, které z celosvětové diskuse římskokatolické církve vyplynuly na mimořádné a řádné biskupské synodě o rodině v letech 2014 a 2015. V textu jsou citovány průběžné zprávy synod, starší papežské dokumenty, významné osobnosti jako Martin Luther King nebo Erich Fromm či zapracovány poznámky biskupských konferencí.

Kritika do vlastních řad i oslava erotické dimenze lásky

Papež František je přesvědčený, že křesťanský pohled na manželství a rodinu má i dnes neodolatelnou přitažlivost. Zároveň se ale nebojí sebekriticky přiznat, že většina kněží nemá dostatečnou formaci pro doprovázení rodin a jejich podpora ze strany církve se mnohdy smrskla na dojem, že stačí pouhý důraz na doktrinální, bioetické a morální otázky.

„Máme být pokorní a realističtí, abychom uznali, že náš způsob prezentace křesťanského přesvědčení a zacházení s lidmi někdy přispěly ke vzniku toho, na co si dnes stěžujeme, a ozdravná sebekritická reakce je tedy na nás. Kromě toho jsme často prezentovali manželství způsobem, který jeho sjednocující účel, pozvání k růstu v lásce a ideál vzájemné pomoci, ponechával ve stínu téměř exkluzivního důrazu na povinnost plodit potomstvo,“ píše papež František. „Máme těžkost představit rodinu jako dynamickou cestu růstu a realizace, spíš než jako břemeno na celý život.“

Za těžiště nového textu označil hlavně jeho 4. a 5. kapitolu, věnovanou manželské lásce a plodnosti.

Čtvrtá kapitola je obsáhlým komentářem takzvané „velepísně na lásku z třinácté kapitoly prvního listu Korinťanům“. Papež František v ní mluví o úloze, kterou v rodinném a manželském životě hrají vášně, emoce, eros a pohlavnost. „V žádném případě nemůžeme chápat erotickou dimenzi lásky jako trpěné zlo pro dobro rodiny, ale spíše jako dar od Boha, který zkrášluje setkávání manželů,“ domnívá se papež František.

Další kapitola je zaměřená na plodnost lásky. Duchovně i psychologicky bohatým způsobem se zde hovoří o přijetí nového života, očekávání v těhotenství nebo o lásce otce.

Zdůrazňuje také širší sociální síť rodinných vztahů, smysl vztahů mezi mladými a starými nebo mezi sourozenci.

Přijímaní pro rozvedené a další otázky? Debata nekončí

Novinkou exhortace je také to, že si neklade za cíl uzavřít všechny diskuse, které byly otevřeny. „Rád bych zdůraznil, že ne všechny věroučné, morální nebo pastorální diskuse musejí být vyřešeny zásahem magisteria. V církvi je přirozeně nezbytná jednota věrouky i praxe, což však nepřekáží různým způsobům interpretace některých aspektů věrouky nebo z nich plynoucích důsledků. Tak tomu bude, dokud nám Duch neumožní dosáhnout plné pravdy,“ píše se hned v třetím odstavci dokumentu. Způsob, jakým se chápou některé konkrétní problémy v dané zemi, nemůže být „globalizován“ na celý svět.

Papež píše jednoznačně: „Rozvod je zlo a rostoucí počet rozvodů je zneklidňující,“ a pokračuje: „Proto je bezpochyby naším nejdůležitějším úkolem týkajícím se rodin posílit lásku a pomoci uzdravovat rány tak, abychom mohli předejít rozšiřovaní tohoto dramatu naší doby.“ Ale k jednomu z nejvíce diskutovaných témat – možnosti přistupování k svátosti smíření a eucharistie pro rozvedené a znovu sezdané věřící – nedává přímé instrukce, ale vyjadřuje se jen obecně: „Je možné pouze znovu povzbudit k zodpovědnému osobnímu a pastoračnímu rozlišování konkrétních situací, které by mělo uznat, že – protože ‚stupeň zodpovědnosti není stejný ve všech případech‘ – důsledky a účinky normy nemusí být vždy stejné.“ V poznámce pod čarou potom zmiňuje, že to v jistých případech může znamenat účast na svátostech.

Podle Františka nejsou k dispozici žádné jednoduché a univerzální recepty pro správné rozlišování, nesmí však být oddělováno od požadavků Evangelia pravdy a služby, ani od učení či tradice církve. Vyžaduje pokoru a upřímné hledání Boží vůle.

„Je třeba se vyhnout soudům, jež neberou ohled na komplexnost různých situací, a je třeba být pozorný vůči tomu, jak tito lidé žijí a trpí kvůli své situaci.“ A pokračuje: „Jedná se o to integrovat všechny, je třeba pomoci každému nalézt vlastní způsob účasti na církevním společenství, aby se cítil být příjemcem nezaslouženého, bezpodmínečného a nezištného Božího milosrdenství.“

Homosexuálové by neměli být nespravedlivě diskriminováni

Papež zdůrazňuje, že každý člověk, nezávisle na své sexuální orientaci, má být respektován ve své důstojnosti a v úctě přijat a nemá být nespravedlivě diskriminován. „Ve vztahu k rodinám se jedná o zajištění úctyplného doprovázení, aby ti, kdo projevují homosexuální tendenci, měli potřebnou pomoc k pochopení a plnému uskutečnění Boží vůle ve svém životě.“

Zároveň ale zopakoval stanovisko církve, že nejsou „absolutně žádné důvody“ pro to, aby se registrovaná partnerství dávala na stejnou úroveň jako heterosexuální svazky.

Papež v textu také říká: „Ano k sexuální výchově.“ Hovoří o její nutnosti a ptá se, „zda naše vzdělávací instituce přijaly tuto výzvu (…) v době, kdy je tendence banalizovat a ochuzovat sexualitu“. Výchova se podle něj má uskutečňovat „v rámci výchovy k lásce a ke vzájemnému darování“.

Žádná rodina není dokonalou a hotovou skutečností jednou provždy

Papež nevynechává ani roli manželské a rodinné spirituality: „Je hlubokou duchovní zkušeností hledět na milovanou bytost Božíma očima a poznat v ní Krista.“

V závěrečném odstavci papež píše: „Žádná rodina není dokonalou a hotovou skutečností jednou provždy, nýbrž vyžaduje postupné rozvíjení vlastní schopnosti milovat. (…) Všichni jsme povoláni, abychom udržovali pnutí k něčemu, co přesahuje nás i naše limity. (…) Putujme, rodiny, pokračujme v cestě! (…) Neztrácejme odvahu kvůli svým limitům, ale zároveň se ani nezříkejme hledání plnosti lásky a společenství, které nám bylo slíbeno.“

Vít Luštinec

Překlad celého dokumentu na Rádio Vaticana

Sdíleno z webu: www.christnet.cz

 

Sdílet na sociálních sítích ...Tweet about this on Twitter
Twitter
Share on Facebook
Facebook
Print this page
Print